neděle 31. října 2010

O jehlanech a karmický rovnováze

Jsou tam.

Pyramidy.

V Gíze.

Přišel jsem, viděl jsem, sebral čelist, odehnal všechny velbloudáře a nafotil jsem. V pátek ráno po slovutné recepci na počest výročí založení našeho skromného státu (kde jsem dělala frajerku v šatech z Bulaqu za 45 korun, hladověla, protože raut "kdosi" vyžral během dvaceti minut a mírně se opila bílým vínem), jsme vyrazili do Gízy. Bylo krásně - modrý nebe, skvělá viditelnost, žádný velký vedro (i když stačilo bohatě na to, abychom se s Jani spálily do podoby bratrů Rudokožců, Vinnetou hadr).
Co k nim dodat? Snad jen, že občas člověk musí koukat spíš pod nohy, než naty obrovský hromady od znečištění lehce zčernalých kamenů, aby si neodvezl nějakej velbloudí suvenýr, o který nestojí a tolikrát jsem "Ne, nechci." snad v životě během dvou hodin neřekla. (Aby bylo jasno, jak celá konverzace probíhala a nezbyl tu prostor pro bujnou fantazii: "Chcete se svít/vyfotit na velbloudu?" "Ne, nechci.")

Dneska jsem se svezla do školy jedním z černých taxíků - to jsou ty, který nemají taxametr a člověk musí vědět, kolik má taxikáři dát, aby nevypukla hádka o výslednou cenu. Starší hubenej strejda se zkaženýma zubama mě přesvědčoval, že pojedeme někudy, já si stála za svým, chvilku jsme si stěžovali vzájemně na přecpaný ulice, on prohlásil, že Čechi jsou moc milí lidi a před školou - jak jsem se dozvěděla pozdějc, když jsem se snažila od holek zjistit, co to, co mi říkal, znamenalo - nechtěl cestu zaplatit. Dávala jsem se mu deset liber, jako vždycky, a on že ne, že si to mám nechat, docela na tom trval, ale nakonec si je vzal. Páni...

V rámci karmický rovnováhy to vyvážil zážitek odpoledne z pekařství, kdy jsem myslela, že se v tom tmavým, špinavým krámku vzteky snad rozbrečím. Vybrala jsem venku tři croissany na snídani, jdu dovnitř, u pokladny sedí jako vždycky mlaďoch, vedle něj policajt v bílý uniformě tlačí do hlavy oběd a před pokladnou asi pan šéf. Podám mu pytlík, s tím, že jsou v něm tři kousky, pán mě sjede od hlavy až k patě, blbě se zašklebí a povídá: "Čtyři a půl libry!" (což je opravdu hodně hodně moc), ztuhla jsem, on podal pytlík pokladnímu, já vylovila pětilibrovku, šéf zmizel a kluk za kasou povídá: "Moc se omlouvám." Policajt čuměl a mně došly nervy, zeptala jsem se: "To je proto, že jsem bílá?!" ... Na to nikdo nic neřekl, vzala jsem si půllibrovku zpátky a i když tam mají pečivo jak med, už mě tam neuvidí... Jestli tohle není rasismus, pak co?!

neděle 24. října 2010

Shopping spree na Bulaqu, Rusáci, knihy a záhadný šek

Páteční dopoledne ve znamení očekávaného výsadku na Bulq jsme strávily praním záclon z obýváku - lidi, to co jsme z těch oken sundali, to jste (troufám si tvrdit) nikdy neviděli! Minulý týden jsme dostaly pračku, je trochu životem poznamenaná, ale měla by být funkční. Metodou pokus-omyl jsme navolily program a čekaly, co se z toho vyvrbí.
Mezitím přijela Gábi, která se měla výpravy taktéž zúčastnit. Pračka už delší dobu nic nedělala, tak jsme s Jani s použitím hrubé síly vypáčily dvířka, abychom zjistily, že drahé záclony plavou v černočerný smrdutý vodě, která v bubnu zůstala. Na druhou dobrou se nám podařilo nastavit program, který zvládl ten humus i vypustit a záclony, ač trochu mastný od nevymáchanýho prášku, vypadaly (z dálky ve tmě) jako nový. Nadšený jak malý haranti jsme se pověsily a hromadně se kochaly (aneb jak málo stačí ke štěstí...).
O půl druhé jsme se dole nalodily a za doprovodu Božskýho Káji vyrazily směr Bulaq. Lea troubila, nadávala hňupům, co neví, kam jedou, nebo to ví, ale jedou jako šašci počmáraní a Kája do toho zpíval a pár havraních copáncích a já se mohla pochcat smíchy (dámy prominou, pánové jsou zvyklí).
Trhy na Bulaqu jsou jednoduše změť uliček, ve kterých prodávají rakve, biče, peřiny - ale hlavně hadry a látky. Motaly jsme se tam dobrejch pár hodin, nejdřív to byla sranda, pak už mě bolely nohy a byla jsem utahaná. Aspoňže jsem v rámci testování účinnosti absolvovaných očkování zblajzla dva preclíky od místního prodavače, kterej měl tak špinavý ruce, že snad radši ani nechci vědět, kde všude je měl...


V sobotu jsem v rámci objevování Káhiry konečně vyrazila do Egyptského muzea (vzhledem k tomu, že jsme konečně zvládly vyřídit kartičku na památky, jsem už neměla žádnou výmluvu). Těšila jsem se jak spratek na Ježíška, nejdřív mě zarazily dvě dost dlouhý fronty u vchodu, který ale docela rychle postupovaly. Maník trhající lítsky si třikrát přečetl všechno, co stojí na průkazce a nakonec mě pustil. Za hlavním vchodem mě vrátili zpátky ven, protože jsem s sebou měla foťák a v muzeu se fotit nesmí. Takže znovu celý kolečko pro velký úspěch ještě jednou. Uvnitř bylo strašných lidí a neskutečné množství vykopaných památek. Tolik Rusáků na jednom metru čtverečním jsem snad ještě nezažila, stejně jako prapodivně hlubokou lítost nad tím, kolik nadějí staří Egypťani vkládali v posmrtnej život, jak moc doufali, že bude tohle všechno pokračovat... Místní průvodci, kteří mluví snad jakýmkoliv jazykem týhle planety, protahovali svoje skupinky po nejzajímavějších kouscích, kolem mě defilovaly ženy v tílečkách a kraťáskách pod zadek, co se budou po návratu domů děsně pohoršovat nad tím, jaký nejsou ty Egypťáci dobytci spolu s chlapíky v nátělníkách a kraťasech, co nechápou, jak si může někdo něco dovolovat na jejich drahou polovičku, dyť má na sobě přeci triko (končící nad pupíkem) a kalhoty! (bílý, s tangama, nad kolena...) Jasně, taky se mi tady ten přístup k cizincům nelíbí, ale tohle na mě bylo trochu silný kafe... V prvním patře jsem zjistila, že na vstup na mumie bych jako zahraniční student platila 60 liber, jako nestudující cizinec 100 liber - tím nápisy v latince končily a arabsky tam stálo že místní 10 liber, místní studenti libru, wáfidíni (čili my) 5 liber (kartička od Hawásího tady neplatí) - wáfidínská karta zůstala doma a tyhle cedule v kombinaci s pocitem jistýho znechucení nad koupákama na výletě do Káhiry a artefaktama bez ladu a skladu v obrovské špinavé budově mě vyhnal ven na vzduch.
Vyrazila jsem na Talat Harb, že se zajdu podívat do knihkupectví a třeba si udělám radost. A ono jo :-) Sice to bylo trochu divný, mektat a koktat o disertaci a cože na ni potřebuju, ale dobrá věc se (snad) podařila a já si odnesla domů první várku knížek.
Po muzeu následoval návrat do reality. Dneska jsme konečně vyrazily na místního strašáka - Mugamma'u. Úřednická obrovská šedivá budova, o níž kolujou všemožný historky - jedna operuje dokonce s tvrzením, že kdosi ten procest okýnko-okýnko-kancl-okýnko-razítko-kolek atp. nevydržel a jednoduše to utnul skokem z jakéhosi vyššího patra. My měly naštěstí kliku. Kromě toho, že paní za přepážkou jsou schopný z osmi papírů udělat neskutečnej zmatek, jsme byly do půl hodiny venku. Už zbývalo jenom dojet na Ministerstvo školství, vyzvednout šek, dojet s ním do banky a hotovo. Navnazené zkušeností Janičky, kterou tam zdrželi všehovšudy deset minut, jsme napochodovaly do kanclu, kde jsme předtím vyřizovaly razítka. Tady ne, jděte do 2. patra, tam nás poslaly z jednoho kanclu do druhýho, tam nám vystavily papírky a poslaly nás do 4. patra, tam nás poslaly z kanclu do kanclu a do dalšího kanclu a do dalšáího kanclu. V posledním listoval pán dlouze knihou, hledal naše jména, abychom pak společnými silami přišli na to, že Mr.Réza je Madamé Teréza a znovu byly odlifrovány do 2. patra. Tam jsme našly Madame Terézu, ta nás hodila na krk jiný holčině, která si vzala papírky a řekla: "Za půl hodiny". Po půl hodině nám na papírky napsala čísla a poslala nás do prvního patra. Tam už se zase tísnil dav odtlačovaný židlí, skrz nějž jsme se prodraly, nechaly se poslat do posledního kanclu na chodbě, kde holky zababušený zrovna svačily, tak jsme si zase počkaly. Pak nám konečně proti pasu a posdpisu paní vystavila šeky. Následovalo čekání, než paní Sabrá dodělá Alláhu akbar (a to je citace brýlatého hocha z rádoby recepce ve 2. patře), abychom se ujistily, kde dostaneme další stipendium.
Martyrium skončilo po půl hodinovým čekání na okýnku v bance, kdy jsme se konečně dostaly k úředníkovi, kterej kromě toho, že vypadal jako reklamní úředníček z Divokýho západu (už mu chyběla jenom bílá košile, rukáv a kšilt), navíc neuměl číst latinku, takže z pasů byl voľaký zmetený, kterej nám vyplatil stipendium. Neptejte se proč, ale na mým šeku byla jiná částka, než měly holky a obě se lišily od tý, kterou v týdnu vyplatili Janičce... No jo no, jsme v Egyptě, tady je fakt všechno možný!

úterý 19. října 2010

Jak na ně

M: "Ťamanka je drsná, podplácí všechny Frukama!"

G: "No, to já jsem se svejma propiskama fakt trapná, jenže Škodovka značkový Fruka nemá!"


PS: Obrázek je, samo, ilustrační - původní Fruka, i ty dnešní egyptský, vypadaly (a vypadaj) jinak ;-)

pondělí 18. října 2010

Statečný sebevražedný lumík v jámě lvové

Dneska jsem se s konečnou platností rozhodla, že vyrazím na první přednášku na univerzitu. Na doporučení Walída, našeho učitele spisovný arabštiny, padla volba "Metody zkoumání literatury" pod taktovkou Sajjida al-Bahráwího (musím se podívat, jestli to není nějaká megakapacita, abych věděla, jak hluboko pod zem bych se měla podhrabat). Celou hodinu a půl, co jsem byla doma, jsem doufala, že by Jani mohla jít se mnou. Jenže co čert nechtěl, není jí dvakrát nejlíp, v půl šestý vypadala zralá zalízt do kanafasu (což v době mé nepřítomnosti taky rozumně udělala) a já měla na výběr ze dvou možností: a) bejt srab, nikam nejít, vymluvit se na hromadu úkolů a práci; b) nebejt srab, oblíct se a vyrazit a stůj co stůj si dokázat, že NA TO MÁM.
No, už cesta do školy za rohem byla krapet nepříjemná. Výjimečně se mi nepodařilo přejít ani na první, ani na druhou a ani na třetí dobrou (když nepočítám starý červený BMW, který ze mě dneska při přecházení cestou do krámu málem udělalo jednorukýho banditu, bylo to nejnepříjemnější přebíhání od příjezdu). Přišla jsem v celou k nástěnce a snažila se zjistit, kde se přednáška odehrává. Kromě Prskala (místní uklízeč, kterej nám v sobotu tak vehementně vysvětlovat, že na tyhle přednášky chodit nesmíme, až z toho měla Martina poprskanej celej výstřih) tam byl i nějakej intelektuální borec v manžestrovém obleku. Podařilo se mi mu nakonec vysvětlit, že ačkoliv jsem tu kvůli arabštině, chci záměrně chodit na přednášky z literatury, bo - koneckonců - je to moje specializace. Tak jo, upřímně, nevím, jestli to bylo pod tíhou argumentů nebo se mě chtěl prostě jen zbavit, každopádně mě dovedl do místnosti, kde sedělo všehovšudy pět místních, dvě Číňanky a vyhublej starší chlap s brejlema, kafem, sklenicí vody a cigaretou - doktúr al-Bahráwí.
Chlapík mě vstrčil dovnitř, ať si jdu sednou k přednášejícímu, polilo mě horko, ale co se dalo dělat. Doktor začal řešit, co jsem zač, co studuju, jestli umím vůbec arabsky a já odpovídala, nebo spíš mektala odpovědi a doufala, že to bude brzy za mnou. Přítomné slečny/paní se na mě usmívavě šklebily, nevím, jestli ze mě měly srandu nebo to byla známka povzbuzení. Nicméně po výslechu mojí maličkosti se pan doktor jal vyslýchat i přítomný Číňanky a s klidem můžu konstatovat, že jsem mektala líp.
Potom začal mluvit o tom, co to vlastněh metoda znamená. Otočil se na mě a povídá: "Co chápete pod pojmem metoda?!" uááá! Něco jsem ze sebe vytlačila, ale nic extra. Zásadní problém nebyl v tom, že mluvil půl na půl spisovně a hovorově, problém byl v tom, že jsem ho špatně slyšela, ty holky jsem slyšela ještě hůř a v kombinaci s hlukem z venku a tím, že jsem občas některý slovíčko nechytla vůbec, to vytvořilo koktejl jedný hodiny usilovnýho soustředění.
Ale zvládla jsem to. Vydržela jsem to. Příští týden půjdu zas, sice byl nějakej úkol, jehož zadání jsem si nestihla zapsat, ale živou - jo živou mě nedostanou!

Jak se běhá v Egyptě

Běhá… teda, já běhám – a jelikož je všechno v životě jednou poprvé, mám za sebou nesmělé seznamovací pokusy s běhátkem. Zatím jsem dole v posilovně za pár šupů byla třikrát, jednou jsem vydržela kmitat nohama půl hodiny, pak maximálních povolených 40 minut (podle nalepenýho štítku nad ovládacím panelem se musí poté nechat stroj dvacet minut oddechnout). Zatím jenom na manuál, bez převýšení, bez intervalů, prostě jen tak. Musím říct, že civět čtyřicet minut do zdi je na mě dost silný kafe, díkybohu za mptrojku, bez ní bych se po pěti minutách vzdávala.

Nicméně – nevím, kde jsem četla, že by běhání na pásu mělo být snazší, než běhání v přírodě. Jestli je to pravda, pak jdu proti proudu – je to víc o utrpení, než o požitku, nohy bolí, pot štípe v očích (protože při 28 stupních, na který je posilka vychlazená, se potím jako prase), pás ubíhá nějak moc rychle, hodinky se posunujou nějak moc pomalu a o tepovce ani nemluvě. Nechápu, jak může mít někdo problém s tím, udržet tepy nahoře. Já mám problém je udržet aspoň těsně nad anaerobní hranicí. Když vydržím běžet s průměrným tepem +-160, jsem na sebe hrdá. Jasně, jasně, tepy mám vypočítaný ze vzorečku bez ohledu na moji individualitu a možná jsem ve skutečnosti úplně někde jinde, ale stejnak mě ta věčně blikající 83 (nebo 85) irituje (nedej bože, když se na 85 nezastavíme a lezeme hezky vejš a vejš a vejš… ajaj).

Venku se tu běhat nedá. Jenom cestou ze školy spolykám tolik prachu, že doma bych snad musela denně obědvat půl uhláku, abych dosáhla stejný hodnoty. Doprava je tu zběsilá, jestli mi v Turecku přišlo, že lidi jezdí jako prasata a že je těch aut hafo a že je to místy náročný, tady je to nepopsatelný. Neumím si představit, co by mě muselo posednout, abych obula kecky a vyběhla na ulici. Totiž, stačí, aby tady člověk prošel železnou branou ambasády, a decibely spadnou na polovinu. Je to tu jako železobetonová oáza uprostřed běsnícího automobilovýho špinavýho moře.

Jsem zvědavá, jak dlouho vydržím do tý zdi brejlit, kdy hmota zvítězí nad nadšeneckým duchem a já si dám „pauzičku“, jako jsem to udělala v srpnu. Momentálně se těším domů na balíček z Tchiba, přeci nedopustím, abych při prvním výběhu v nový zimní výbavě sípala jako tuberák… nebo jo?

úterý 12. října 2010

Dolmuše a velká novinka

Nebo spíš velká novinka a domluše? Kdepak, jen si to všechno hezky napjatě přečtěte…

Dny jsou tu podezřele dlouhé a podezřele nadité. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy začínala pracovat o půl šesté a seděla nad něčím do jedenácti a stejně neměla pořádně hotovo. Jestli tedy vůbec někdy…

Škola se vyvrbuje vcelku sympaticky: prostory nový, světlý, pozitivní, spolužáci fajn, stejně jako učitelé. Dneska jsem si vykomunikovala přesun do vyšší úrovně hovorovky, abych se nerejpala v klobáku a nemrhala drahocenný čas a hlavně peníze. Jani mě dokopala, abych nebyla srab a šla do toho, když už tu (sakra) přeci jsem. Tak jo. Takže zítra nový učitel, noví spolužáci, nová třída…

Na co jsem ale pyšná, je odvaha (nebo absence pudu sebezáchovy), se kterou jsem včera poprvý cestou ze školy místo taxíku jela místním minibusem za 75 kurušů. Holky po škole razily na Tahrír, skočily do prvního minivanu a já tam zůstala jako trubka sama. Jelikož odmítám přiznat prohru, usoudila jsem, že menší zlo bude, když se zeptám chlapíků, co čekali vedle mě, jestli k nám vůbec něco jede. Jelo. První mini-autobus (prostě takovej větší dolmuš) do Gizy byl můj. Třetí čekající chlápek mi řekl, že jedu s ním, že on jede tím směrem taky a nastrčil mě dovnitř. Sedla jsem si a čekala, co se bude dít. Chlapík za pět minut vystupoval a vysvětlil spolusedícímu, kam jedu. Ten pokýval, a když za další čtvrt hodinu vystupoval on, předal mě dědulovi s megaboulí na bradě. Cesta v zácpě trvala pětačtyřicet minut, o kulturní vložku se postaral omdlivše místňák, kterýho šoupli velice rychle na sedadlo spolujezdce a začali ho polejvat vodou, kterou připutovala od pasažérů. Bez problémů jsem vystoupila u nás v ulici nadšená tím, že se tu o člověka postarají, že vás nenechají ležet, když omdlíte, že si na mě nikdo nic nedovoloval a že jsem nedovolila, aby mě strach připravil o možnost lacinýho a vcelku pohodlnýho cestování ;-).

A novinka?

Budu mít SYNOVCE! :-D

No není to pecka?

Však říkám, že jo. ;-)

pondělí 11. října 2010

Kleopatra z Chán al-Chalílí a Aida mezi pyramidami

Je zajímavý přesouvat se v rychlým sledu z místa na místo – teď nemluvím o výletování, ale o balení a vybalování kufrů s vidinou toho, že na daném místě nějaký ten týden zůstanete. To, co při prvním pokusu znamená obrovský přemáhání, stres, strach, co vás stojí strašný úsilí, jakby s opakováním otupilo. V prvotním sledu se to člověku nezdá – teda aspoň mně ne. Měla jsem strach, jak zvládnu cestu, jak se dostanu na ambasádu, jaký to tu bude, jak dopadnu v rozřazovacích testech, jaký budou učitelé, spolužáci… Teď když to všechno znovu prožívám, jako by to už nebylo tak strašně napínavý / stresující / v globále hrozný / skvělý, jako to třeba bylo před pěti lety touhle dobou v Anglii, kde mi trvalo týden, než jsem si pořídila místní simkartu a teprve po měsíci jsme poprvý vyrazili na výlet. V Jordánsku jsme pořešily simkartu druhý den a na výlet jely třetí, v Turecku jsme druhý den sehnaly ubytování a tady? První obchůzka den druhý, poprvé v životě na opeře den čtvrtý.

V pátek jsme navečer vyrazili s Janou a Vaškem na Chán al-Chalílí, místní tržiště, nebo jak se praví ve slovníčku naší zelené učebnice hovorovky, „Orientální tržiště“. Svezla jsem se káhirským metrem, který pro mě znamenalo veliký překvapení – ne to, že existuje, ale to, jak vypadá: za libru koupíte lístek, projdete turniketem a ocitnete se v docela novým metru, ve kterým jsou dva prostřední vagóny vyhrazený pro ženy. Boční ulice Chán al-Chalílí jsou neskutečný, seženete tu opravdu všechno: rakve, biče, peřiny…

Do turistický části jsme došli až za tmy, což mi znemožňovalo chovat se jako správnej zuřivej reportér, takže následoval návrat domů. V Káhiře jezdí tři druhy taxíků: bílý s taxametrem, žlutý někdy mezi, ale prý téměř všechny vymizely, a černý – v těch musíte znát cenu z bodu A do bodu B, protože jinak očekávejte velkou hádku o nesmyslnou částku, o níž si taxikář v bodě B řekne. Vaše má pro ježdění černýma taxíkama slabost. Totiž: jsou to ty největší střepy, jaký tu uvidíte v pohybu (když nepočítám dvoukolky tažený osly nebo koňmi), a čím větší střep, tím bližší Vaškovu srdci (trochu mi tím připomíná mýho pobratima s jeho slabostí pro nádražky a lokální zvyky). Nakonec jsme jeli se strašně hubeným klukem autem, který kdyby fungovalo podle fyzikálních zákonů, už dávno by se rozpadlo na prvočinitele.

V neděli mě čekal rozřazovací test. Je skoro k neuvěření, že to bylo včera – dny jsou tady neskutečně dlouhý. Po pohovoru v hovorovce jsem o patro výš narazila na holky, který zrovna dopisovaly spisovnou. Chystaly se na místní ministerstvo školství, tak jsem s povděkem, poté, co jsme sesmolila svůj test, jela s nimi.

Nevěřím, že Kafka nebyl nikdy v Egyptě. Nevěřím, že TOHLE neviděl předtím, než psal Zámek.

Ministerstvo školství se nedávno přestěhovalo do squat připomínajícího domu v boční, slepý uličce. Uvnitř je neskutečnej bordel a neuvěřitelný kvanta lidí. Holky tam už byly, takže tušily, co nás čeká. Gábina sebrala pasy a fotky a v rámci „jeden za všechny“ se jala prodírat davem místních. My čekaly spořádaně na schodech, kde si nás odchytla jakási žena s tím, odkud jsme – ukázalo se, že je to naše muwazzafa, která nebyla posledně přítomna, a proto se sem musely holky vracet. Odvadla nás do boční chodby do kanclu s výhledem na protější zeď domů postavenýho na metr a půl od stávajícího ministerstva, kde seděly čtyři ženy. Jedna si luštila křížovku, druhá něco důležitě vyplňovala, třetí nás přivedla a čtvrtá prostě jen chodila tam a zpátky (trochu jako Amálka z terasy do domu a zase ven). Vyplňující si vzala kopie pasů a rovnou nastal první zádrhel – neměly jsme okopírovaná víza. Takže se řešilo, kdo a kde by nám je okopíroval. Šla jsem s Martinou, která se ptala v každých dveřích, který jsme potkaly, na konci uličky, tam, kde jsme předtím prošly dovnitř, stál chlap a zatlačoval židlí bouřící se dav požadující razítko / potvrzení / formulář / cokoliv. Nakonec jsme se dozvěděly, že s tím budeme muset jít někam ven. Asi jsme se tvářily dost zoufale, protože Přivádějící se nakonec zvedla a s pasy odešla sama.

Ve zkratce: vyplňování formulářů, razítkování v dalších čtyřech místnostech a odchod nám zabralo hodinu a půl.

Po návratu do ILI jsme se dozvěděly level MSA, zaplatily školný a já se skoro hodinu kodrcala taxíkem zpátky (ráno to trvalo patnáct minut, ať žijí káhirský zácpy!).

Vyšel mi akorát tak čas se najíst, umejt, oblíct a o půl sedmý jsem měla čekat dole. Jelo se na Aidu k pyramidám. Páni. Fakt tam jsou. A jsou překrásný. A opera? Rozhodně ne můj šálek čaje – v kombinaci s únavou a hladem jsem byla ráda, že jsem v půl jedný mohla padnout do postele. Asi jsem kulturní barbar, ale nejlepší mi na tom přišla krásně nasvícená sfinga a ty neuvěřitelný hranoly za ní.

čtvrtek 7. října 2010

Here it goes again…

… pomalu mi ani nestihlo uschnout prádlo a už jsem zase seděla na kufru a čekala, až budeme moct vyrazit na letiště (obrazně, samozřejmě, ve skutečnosti jsem nikde neseděla – není nad to zjistit chvíli před odjezdem, že do kufru můžete napěchovat jen 15 kilo věcí, že si musíte heslo do knihovny zadat přímo v knihovně a… takhle když to píšu, mi to nijak hrozný nepřipadá, včera jsem z toho ale šílela).

Destinace: Káhira

Doba trvání: 6.10. – 27.11. 2010

Účel: KONEČNĚ začít mluvit arabsky (jo a těch 10 kreditů za první krátkodobou zahraniční stáž taky není k zahození ;-))

Tak jsem tu.

V Káhiře.

Páni.

Cesta v porovnání s tou do Ankary probíhala jako po másle: let byl klidný a žádný turbulence ani vzdušného ani lidského rázu se tentokrát nekonaly. Na pravoboku mi seděl litevský chlapec na cestě za rodiči, kteří rozjíždí v Káhiře nějaký kšeftíky, na levoboku Egypťan s německým pasem, přednášející na jakýsi VŠ, kterej mluvil perfektně anglicky, a poté, co jsme dosedli, mi navíc vyjednal dobrou cenu na taxík (baškurka awi awi!). Po příletu jsem si hned v první hale, do který mě vyplivl autobus od letadla, vyměnila peníze a koupila si samolepku s vízem – tu jsem si hezky nalepila do pasu a nechala ji maníkem v budce oštemplovat. Kupodivu jich v budkách sedělo dost, kufry na pásu byly rychle a zdálo se, že všechno proběhne hezky plynule bez zádrhelů. Venku se se mnou dala do řeči Němka s včelím úlem z dredů na hlavě, cirkusačka, která přijela do Káhiry na cirkusácký symposium (no není TOHLE pecka?!). Nakonec se ukázalo, že jedeme do stejný čtvrti a o taxíka jsem se šábly.

Řidič nejdřív vysadil ji, a potom jsme spolu prozkoumali mapu, protože (samozřejmě) neměl nejmenšího tucha, kde nějaká česká ambasáda sídlí (díky, Ani, bez mapy bych byla… no, ty víš kde), nakonec jsme ji docela v pohodě a rychle našli. Chlapec, kterej měl službu v budce (ne v bedně, neplést!), mi dal obálku s klíčem a vpustil mě do areálu. Chvíli nechápal, proč po něm chci, aby mi ukázal cestu a já byla příliš unavená, ulepená (v letadle bylo neskutečný vedro) a ukodrcaná, než aby můj mozek ochotně sypal arabský slovíčka a já mu mohla vysvětlit, proč že teda chci, aby šel se mnou… Nakonec jsme společnými silami našli druhý blok a výtah, který jel, kam měl a já se ocitla na malý chodbě se dvěma dveřmi a jedním klíčem.

Odemknu a zjistím, že jsem se ocitla v čemsi obrovském. A že tu nejsem sama.

Z probuzenýho chudáka se vyklubala moje nová spolubydlící Jana. Šlechtí mě jedině to, že ten budíček o třetí ráno vážně nebyl úmyslný – nikdo mi neřekl, že tu nebudu bydlet sama! No nic. Umyla jsem se a padla do postele. Přetažená jako to zvíře jsem s sebou hodinu mlátila, než jsem konečně usnula.

Ráno byl byt prázdný – je to tu fakt veliký, dvě ložnice, koupelna, dva záchody, kuchyně, obývák, dvě komory, který dají prostorově dohromady naši ložnici doma… No, vypakovala jsem a zavolala hospodáři. Z jedný vody na čisto jsem se sešla i s RR a mohla vyrazit shánět nezbytné propriety – sim kartu a mobilní internet J.

Poznatek č. 1: Ano, Káhira je šedivo-hnědá.

Poznatek č. 2: Ano, doprava je brutální a bez asertivity bych ještě teď stála na chodníku před ambasádou – kdo se bojí, nepřejde.

Poznatek č. 3: Díkybohu za to, že jsem se aspoň anglicky naučila pořádně! ;-)

Podařilo se mi najít prodejnu Mobinilu a prodavač s laníma očima a perfektní angličtinou mi prodal, co jsem potřebovala a já mohla cestou přes supermarket vyrazit do nového „domů“.

Tak, internet funguje, telefon volá, je tu vedro a zatím jsem toho teda moc arabsky nenasprechtila, ale co, zítra je taky den.

Ma’a s-saláma!