Agentura JPP

To, že se Madlenka narodila do užvaněný rodiny je obecně známej fakt. Moje sestra v jestlích z hlubokýho kočáru vykřikovala, že kolem rostou krrrokusy a Vojtíšek suverénně v roce čtvrt hlásí, že je maminčin makak a že Jolanka má počítač. O tom, že nám dvouletá Jolanka oznamovala, že má tatínkův artefakt, asi psát ani nemusím... Takže předpoklady pro dalšího ukecanýho trpaslíka bychom měly.

K dnešnímu dni Máďa brilantně ovládá:
pápá i s máváním
čiči (na jakoukoliv kočku, Čestíkem počínaji, přes ty kreslený v knížkách, až po vzorek na tašce nebo na náušnicích... jo, jsem trochu kočkofil)
táta
máma
bába
děda (pozor, skutečně od dnešního dne nefalšovanej děda - dodneška to byl převážně ďáďa nebo děde nebo dede)
ha-čí (s řádně dyšným h na začátku)
ha-jí (dyšné h v opět v akci)
bác
haó (= haló)
aóóój (= ahoj)
ba (= baf)
ham (když má hlad, když někdo jí, když je někde nějaký jídlo - včetně fotek na výloze čínský restaurace)
ha-ha (= haf haf; momentálně je Majkilína pejskama fascinovaná snad ještě víž než kočičkama)
džííííí (na jakýkoliv dopravní prostředek včetně kočárku)
dá (ať už sama něco podává - to je pak potřeba reagovat promptně, jinak je to schopná se zvyšující se hlasitostí opakovat do zblbnutí - nebo něco chce podat)
dej (to je jasný)
na (při podávání, občas místo dá)


jsem zvědavá, kdy se ke krrrrrokusům, makakům, počítačům a artefaktům propracujeme my... ;-)

"To máš z toho...

... že chceš běhat jako Afričani!"

Prohlásila moje drahá polovička, když jsem v neděli večer ležela na gauči, nohy hore a přemítala, jestli je možný ty tři minuty čtyřicet šest vteřin, o který jsem při dnešním pokusu o půlmaraton přepískla dvouhodinou hranici, stáhnout. Nechápala jsem, o čem to mluví. Ano, nohy mě bolely a dost (ještě víc mě bolela odřenina od pásu, kterej se mi nejspíš šoupl a vytvořil mi elegantní šlic od žeber k žebrům), ale nic, co by se nedalo přežít nebo by to mělo přímo odkazovat k prvnímu sobotnímu bosoběhu po asfaltu (kterej se mi mimochodem opravdu strašně líbil a slibuju, že za touhle závorkou už bude následovat tečka).

Pak jsem se na to chodidlo podívala.

(Pomalu bych to tu mohla přejmenovat na "Co svým nohám ještě provedu?" - přičemž bych, samozřejmě, musela přiznat - byť nepřímou - inspiraci legendárním blogem "What Jeff Killed")

 Musím přiznat, že tohle jsem teda nečekala. Ve skutečnosti mi přijde ta modřina větší a, no, modřejší, i když je to možná subjektivní důsledek zděšení. Tak a vážně. Fakt jsem si ji udělala v sobotu? Fakt bych radši neměla zkoušet běhat bosá jinde než, já nevím, třeba po oploceným tartanu? Nebo po pláži? (kde bych ji vzala je jedna věc, kolik střepů a sajrajtu se může válet (a určitě i válí) i tam, druhá) Nebo prostě nikde, protože, jak říkal T., nejsem žádný načančaný Afričanče a tudíž bych neměla chtít běhat jako oni? Nebo jsem někde blbě šlápla v neděli ve vibramech a mám to z nich? Můj unavenej mozek šrotoval a šrotoval.

Nevyšrotoval nic.

Dokud jsme další den dopoledne s Madlenkou nevyndavaly hračky. Ve chvíli, kdy se chopila plastový žirafy s vkládacíma a pekelně ostrýma kostičkam, rozsvítilo se mi. Kdepak bosoběh, kdepak půlmaraton po cestičkách podél Labe - ale páteční hvězdička, na kterou jsem hamtla, když jsem ráno rychle rychle balila, abychom stihly jet na spaní....

Z toho plyne, že hraní s dětmi je výrazně nebezpečnější, než běhání na boso :-)

A jinak co?

* 12.9. jsme oslavili třetí výročí svatby. První, který jsme vůbec nějak slavili - obě předchozí byl Tom v práci. Ale že jsme si to vynahradili. Nositelku genetický informace přijela pohlídat mamka a my vyrazili do Ambiente a do kina na Expandables 2 (a bylo to boží - vřele doporučuju, hláškující hrdinové našeho mládí nemají chybu, jako bonus se objeví na scéně i Chuck slyšel-jsem-že-tě-uštkla-kobra-královská Norris, to si prostě nesmíte nechat ujít!). Jako bonus jsem dostala i dary, kterýma se musím pochlubit - protože vedle knížky, jsem si zasloužila i pouzdro na itouch na běhání (už jsem si s ním zvládla udělat ještě epesnější šlic na ruce, než mám od pásu na hrudníku, jsem prostě holka šikovná) a hlavně kartička do Niku, ach, ach, když už běhám pomalu, budu u toho aspoň krásná ;-).

* Madlence bylo v neděli jedenáct měsíců. Oslavila to pravou horní jedničkou, která vykoukla v závěsu za tou levou. A protože rodičové jsou na ty oslavy fakt marný, museli ji pobavit aspoň bráchanci :-)

Běžíme Prahou

V červenci jsem podlehla nijak zvlášť naléhavýmu naléhání Aničky a Honzy (spíš to bylo takový vlažný lákání, ale takhle zním důležitějc) a přihlásila jsem se na letošní We Run Prague. Nadšeně jsem si nechala natisknout na triko nápis, který jsem si stejně na nějaký funkční triko chtěla nechat udělat a usoudila jsem, že v rámci přehnaných cílů nebude od věci stanovit si jako metu pokoření magický hranice padesáti minut.
V srpnu jsem toho moc nenaběhala. První dva týdny jsme byli na dovolený, druhou polovinu srpna bylo dost horko, Madlenka hodně špatně spala, takže ranní výběhy nepřícházely v úvahu, aniž by mezi moje preference nepatřil těžký masochismus případně skrytá touha stát se v nedožitých třiceti zombíkem (ne, ani jedno není můj šálek čaje). Čím víc se závod blížil, tím víc jsem o něm mluvila a těšila se. Tom mi vyzvedl startovní set, tričko je moc pěkný, vloni prý materiál nestál za nic, letos se Nike vyšvihlo.
Večer před závodem jsem si chystala věci a zjistila jsem, že mi praskla podrážka na seeyách. Jo. Přesně tak - stejně jako na bikilách, na stejným místě, jen jsou praskliny zatím menší a tudíž jsem usoudila, že to v nich dám, protože za srpen jsem v classicách nenaběhala nic. Nachodila dost, ale nenaběhala.
Madlenka jakoby tušila, že se nutně potřebuju pořádně vyspat, řádila celou noc. Brečela, nechtěla spát, odpadla až někdy o pátý ranní. Není nad skvělou přípravu. Dopoledne jsem něco málo dospala, Madluša mi chtěla asi vynahradit noc a místo obvyklý hodiny spala skoro dvě - takže jsme začínali dostávat do skluzu. Respektive já jsem měla pocit, že se začínáme dostávat do skluzu, že to nestihneme, přijedeme pozdě a já nevím, co ještě.
Auto jsme nakonec nechali kousek za sjezdem z okruhu, dojeli tři nebo čtyři stanice tramvají do Žlutých lázní a mně spadla čelist. Jo, nebyla to první masovka, kterou jsem viděla. Koneckonců jsem byla povzbuzovat na dvou jarních 1/2PIMech, ale tam se to tak nějak víc rozprostřelo či co. Davy a davy lidí v černých trikách, barevný doprovod, spousta dětí a notně zvýšená koncentrace běhacích kočárků (i tak jsem viděla poprvý jiný RCSport až dneska ve Slováči), vtipné a nápadité nápisy na zádech, i ty méně vtipné, rádoby intelektuální i čistě informativně-funkční. Uvnitř jsme v davu našli Pavlu, kamarádku z netu, která se chystala běžet s mužem a kámoškou. Konečně jsme tak viděly naživo a bylo to moc fajn. Máďa pronto přestala chtít být v kočáru, odmítala se nechat pochovat od tatínka a visela na mně jako klíště.
Naštěstí dorazil děda, kterýho vzala na milost a prý se od něj nechala většinu času, co jsem byla na trati chovat (a mohutně u toho potleskem a máváním doplněným zvučným pápá povzbuzovala ostatní běžce). Před odchodem do koridorů začalo pršet a mně ztuhl úsměv na rtech, když se mě T. zeptal, co to mám na tom triku vlastně za datum? Suverénně jsem opáčila, že přece Madlenčino narození! "No, ale ona se nenarodila letos!" Ehm. Jo. Až TAKHLE špatně na tom jsem, že ani nevím, kdy se mi narodilo dítě - suverénně jsem si tam nechala natisknout 10/12... Tak to mi dost sklaplo a jak jsem měla z trika radost, začla jsem se za něj stydět. (Ex post jsme se doma pokusili udělat z dvojky jedničku, nejde to... tak holt zůstane ve skříni a v zimě poslouží jako jedna vrstva navíc.)
V koridorech se to houfovalo dvojicema a partičkama kamarádů. Závod měl odstartovat Carl Lewis spolu s Bárou Špotákovou. Viděla jsem na dálku jednu černou a jednu blonďatou hlavu, asi to byli fakt oni. Ve dvě se dal dav do pohybu. Prvních pět kiláků byla čirá euforie, teda, hádám, že prvních pět, protože hodinky jsem zapnula až pod Vyšehradskou skálou (běžela jsem v domnění, že tentokrát se mi je podařilo spustit krásně při průběhu startovní čárou... ne-e), takže jsem odhadovala, kde ve skutečnosti jsem a kolik mi chybí ještě do konce. Na Palačáku jsem se v playlistu dostala k ústřední melodii z Game of Thrones a s úsměvem šťastnýho debila jsem kmitala nohama v tempu 4:50 a užívala si, že jsem součástí něčeho tak obrovskýho. 
Na Václaváku jsem schytala na občerstvovačce zásah plným kelímkem vody přímo do boty (a ukopla ho i se zbytkem vody na druhou nohu), takže dál jsem pokračovala s vodníkama mezi prstama a úsměv mi pomalu a jistě začal tuhnout. S ním tuhly i nohy a v Celetný začal garmin odhalovat nepříjemnou pravdu - tempo pod 5:00/km jsem prostě nebyla schopná udržet. Zuby nehty jsem to rvala aspoň pod 5:15, ale ani to jsem neudržela a od sedmýho kiláku jsem byla ráda, že číslíčka nepřelejzaly přes 5:30...

Zpátky na Palačáku jsem se už neusmívala, stejně jako v Poděbradech jsem uvažovala, proč si sakra tohle dělám? Co z toho mám? A když jsem vyřízená na desítce, co asi předvedu v říjnu v Plzni? Plna optimistických myšlenek jsem nepřestávala vyhlížet taťku s Tomem a Máďou. Stejně tak oni vyhlíželi mně.

Tak kde tu mámu máme?

Ááá, už se blíží...

 

 

... a blíží a blíží...

 

 

Před cílí se mi podařilo zrychlit a nakonec jsem si dosprintovala pro čas 51:57, což je o minutu lepší, než dosavadní osobáček z července. Padesátka teda nepadla. Tak mám aspoň do konce roku co dělat.
V cíli jsem bafla vodu, měla jsem toho tak plný zuby, že mi ji musel otevřít kluk vedle mě (tímto ještě jednou děkuji), tyčinku a pak i banán a snažila jsem se promotat skrz davy naproti zbytku výpravy.
Tak. A je hotovo. Už jen převlíct, vydejchat příliš rychle vyexovanou vodu, pozdravit Aničku a hurá domů.

Tam se Madlenka pustila Toma a udělala první - rovnou dva - samostatný kroky. Abysme si byli jistý, že nás zrak nešálí, přidala po chvíli ještě jeden.

V noci jsem nemohla spát, jak mě bolely nohy. To se mi teda ještě nestalo. V neděli jsem šla vyklusat a trpěla jsem u toho jako Hus. Že by dlažba? Nebo jsem se vyšťavila jako nikdy ne? Ještě včera mě při výběhu pěkně bolely achillovky, na pravý noze táhlo i lejtko a dokonce mě bolel poprvý v životě i zadek (teda jen pravá část, ale i tak to bylo dost protivný). Dneska jsem vyreklamovala seeyi, snad to bude rychle vyřízený - a za odměnu za ten osobáček jsem si v niku koupila dlouhý běhací kalhoty - aneb nechci slevu zadarmo (nemaj tam ty kupóny cpát, jsem jenom ženská, kruci!) - takže hurá, podzim sem, ať je můžu otestovat.

Už teď se těším do Plzně - proto si to dělám ;-).