Tak mám za sebou první DNF. Mám pocit, že už jsem o tom napsala všem všechno, tak jen krátce.
Z pátka na sobotu jsem blbě spala. Tom sice ležel u Madlenky, ale stejně jsem usnula až po jedný hodině, do rána ještě třikrát kojila, strašila jsem o půl hodiny dřív, než jsem musela a pozřít snídani bylo skoro nad moje síly. Prostě super začátek. Cestou byl totálně zasekanej okruh u barranďáku, nakonec jsme to objížděli přes Plzeňskou a stihli jsme to včas. Do toho mi volala paní z Rejoicu. Přiznávám, že do toho telefonátu jsem měla navzdory únavě a žaludku na vodě super náladu. Ta mě rychle přešla.
Že jsem si v druhý polovině července koupila poté, co se odporoučely Bikily nový pětiprsty, jsem tu psala. Měla jsem z nich velkou radost, jsou krásný, sice se mi záhy udělaly krvavý puchejře snad úplně všude (palec, achilovka, boční strany nártů), ty jsem ale přeběhala, zahojily se, udělala se mi hezká hroší kůže a už jsem si botky jen a jen užívala. Na konci srpna ale praskly na obou botách na prstech. Jelikož jsem - zdá se - holka naivní, v5f jsem sbalila, odvezla je do Jindřišský v očekávání komplikací při řeklamaci (když jsem tam byla s classicama, který se mi na obou botách ve stejným místě odlepily od podrážky, vyslechla jsem si, že jsem je určitě prala na čtyřicet a a čert ví co ještě (neprala, proč bych to sakra dělala? boty peru ve studený...), než mi je milostivě vzali a nechali zalepit). Ty ale nenastaly. Paní za pultem mi je - sama nepříjemně překvapená krátkou životností - bez jakýchkoliv řečí k reklamaci vzala. To bylo před měsícem. V sobotu mi volá jiná žena, ta, co jsem je s ní vybírala - je to sympatickej člověk, milej, všechno, ale... - že mi už volala minulý týden (jo, jednou, v době, kdy M. spala, já měla ztišený zvonění a na čísla, který volají jednou prostě zpátky nevolám...), a že tam mám vibramy se zamítnutou reklamací. Se zamítnutou?! Že vyjádření nečetla a ať se tam pro ně stavím. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to přece nejde, že to musí být nějaký omyl, že s tím musíme něco udělat, protože jsou nový a prasklý na špičce a a a... vsadím se, že mi budou tvrdit, že v nich blbě běhám. Stejně tak jsem zjistila, že si teď můžu maximálně zaplatit soudního znalce... já ale nechci běhat zase v keckách. Zatím jsme to vyřešili tak, že jsme našli speedy na ebayi od Číňana za skoro třetinovou cenu i s poštovným, než se dají koupit u nás. Jsem zvědavá, jak budou vypadat v reálu :-/.
Zbytek cesty jsem přemýšlela, co teď. Už jsem se viděla, jak se tam bezmocně hádám a snažím se nebrečet (protože mám mlíko na mozku a pořád mě rozbrečí skoro cokoliv) a polykám tu bezmoc a vztek a vůbec. Ach jo. Taťka s Tomem nad tím, samozřejmě, mávli rukou a řešili dál to, co řešili do tý doby... To mi taky nepřidalo.
Navíc se udělala vedro. Jasně, pro spoustu lidí je jednadvacet stupňů a sluníčko nádherný počasí, pro mě je to na běhání prostě hnusný vedro. Navíc foukalo. Mít s sebou kraťasy, bylo by to lepší, ale ty jsem si samozřejmě nesbalila. Jak jinak, že... Už když jsem se převlíkla a postávali jsme venku před hotelem, bylo mi jasný, že se pěkně zpotím. Chvíli jsme si tam povídala s nějakým chlapíkem o vibramech, protáhla se, rozklusala a šlo se na start.
To jsem si ještě optimisticky opravdu hodně věřila. Jako správnej over-achiever jsem si stanovila jako horní limit dvě hodiny. A rozběhla to stylem buď všechno nebo nic. První tři kilometry utekly hrozně rychle. Snažila jsem se dostat do tempa, který jsem chtěla držet, snažila jsem se na ipodu přepnout přehrávání playlistu z opakování jedný písničky furt dokolečka, což se mi někdy nějak přepnulo, na normální random. Nedařilo se. Tep šplhal přes 175, já dusala, furt mě někdo předbíhal (kurňa, ty lidi jsou ňáký hrozně dobrý!), na první občerstvovačce mi jakýsi pán v letech dal loktem k žeber, ok, stála jsem blbě na kraji stolu, ale tak má pusu ne? A "smrtonosný" tempo 5:35/km ho hlasu přece nemohlo nadobro zbavit (a jestli jo, měl by zpomalit).
První okruh ale ještě šel, sice mě děsně deptalo, že si ručně musím každou písničku přepnout (až jsem to nakonec radši vypnula úplně), ale furt to šlo. Takže proběhnout cílem, nalejt do sebe vodu, zakousnout banán a jde se dál. Na desátým kilometru začlo bejt ale všechno špatně. Bylo mi vedro, hrozný vedro, začla se mi motat hlava, bolely mě nohy a strašně strašně strašně mě to nebavilo. Představa, že nejsem ještě ani v půlce byla tak zničující, že jsem začala uvažovat, že to vzdám.
No a pak mě začali předbíhat ti, kolem kterých jsem v prvním kolem prosvištěla. Když jsem viděla, jak strašně se trápí a furt jsou rychlejší než já, usoudila jsem, že to nemá cenu. Po čtrnácti kilometrech jsem to vzdala. Bylo mi to líto, měla jsem na sebe vztek, bylo mi ze sebe zle, bylo mi zle z toho, že jsem se na ten závod připravovala půl roku, bylo mi ouvej, protože jsem naběhala za letošek přes 1650 km a k ničemu to nevedlo. A ano, deptá mě, že jiní párkrát vyběhnou a lupnou tam hodinu padesát jak nic. V autě jsem přemýšlela, jestli se na celý běhání nevykašlu. Vím, dělám to pro sebe a pro radost, ale co když ta radost zmizí a s ní i veškerá motivace?
 |
| Konec prvního kola, to mi bylo ještě hej |
|
Večer se ochladilo, v noci začalo pršet a pršelo i v neděli před polednem, kdy jsem vybíhala, abych si spravila chuť. Tentokrát se mi tempo držet dařilo až překvapivě dobře. Za poděbradskou elektrárnou jsem otáčela na desátým a půltým kilometru v čase lehoučce přes hodinu. Cestou domů začalo navíc foukat, ale nakonec jsem si ten půlM odběhla o den dýl v čase 2:02:02.
Zjevně buď září sluníčko nebo já, i když magnituda tohohle běhu nebyla nijak závratná...
